„Nechodila jsem volit, občas jsem něco podepsala, občas mě odvezli na výslech a sebrali pas. To bylo všecko,“ řekla skromně trutnovská rodačka Hana Jüptnerová (1952) z Vrchlabí, disidentka, která podepsala v době komunistické normalizace Chartu 77 a žila podle svého přesvědčení. Přes rozmanité nepříjemné peripetie, kdy byla v hledáčku Státní bezpečnosti, která ji vyslýchala dokonce v šestinedělí, si zachovala svou tvář.
Pronesla dokonce řeč na pohřbu disidenta a tvrdého odpůrce režimu Pavla Wonky, který zemřel v komunistickém kriminále. Hanu Jüptnerovou změna politického systému po roce 1989 nijak nezměnila. Zase učila němčinu na gymnáziu, pak byla pěstounkou na plný úvazek. Skromná je dodnes, žije v malém bytě a čas od času si pro potěšení zahraje na baskřídlovku.
Od listopadové revoluce letos uplyne šestadvacet let. Jste s porevolučním vývojem spokojená, splnil vaše očekávání?
Žádná očekávání jsem neměla, nic jsem si do budoucna nepředstavovala. Jisté je, že člověk zůstane člověkem a lidská společnost bude vždycky nedokonalá. To se tedy potvrdilo, nejsem nijak překvapená. Ráda se zabývám tím, co mohu konkrétně a bezprostředně změnit. Co změnit nemohu, co neovlivním, to pouštím mimo sebe. Žiji v přítomnosti.
Vzpomínáte si, kde jste byla a co jste dělala 17. listopadu 1989?
Mám špatnou paměť, tak si přesně nepamatuji, co jsem ten den dělala. Samozřejmě si vzpomínám, že se chodilo na náměstí. Občas to bylo trochu kuriózní. Viděla jsem tam třeba jednu paní, která byla ve straně. Říkala jsem si, že zažívám dějinný okamžik, kdy se lidi rychle obracejí o sto osmdesát stupňů.
Co jste dělala v revolučním období?
Asi to, jak to bylo všude jinde v republice. Byla jsem v Občanském fóru, v městské radě, nějakých komisích, chodila na různé schůze. Bylo toho moc, tak jsem z rozjetého vlaku vystoupila a zažádala o dítě do pěstounské péče. V socialismu by to nebylo možné, abych ho dostala. Už jsem měla dva syny.
Před rokem 1989 jste to kvůli svým postojům neměla jednoduché. Podepsala jste Chartu 77. Jak jste se k ní dostala?
Měla jsem v Brně přítele, který ji podepsal a jeho kamarád byl dokonce ve vězení. V té době jsem nechtěla být zákopově činná, ale chtěla jsem vyjádřit solidaritu k lidem, kteří byli perzekuováni. Nechtěla jsem, aby v tom byli sami a chtěla se přidat. Tak jsem v roce 1979 Chartu 77 podepsala. Považovala jsem to za přirozené. Sedmdesátá léta byla nesmírně dusivá. Všechny knihy zmizely, k ničemu se člověk nedostal. Když jsem na Svobodné Evropě slyšela, jak v roce 1974 četli Havlův dopis Husákovi, bylo to pro mě hrozně osvobozující. Havel dokázal přesně říci to, co nikdo neříkal, ale přesto jsme to cítili. Ta Charta byl úžasný čin. Ten text je skvělý a už v té době byl zcela legitimní.
Věděla jste, že to podepisujete s rizikem perzekuce?
Narodilo se mi druhé dítě a pak jsem byla na mateřské. Počítala jsem s tím, že se nevrátím do školy a čekala, kdy mně přijde výpověď. Pak ale přišla sekretářka a ptala se, kolik chci hodin úvazku. Tak jsem nastoupila. Ti, co sbírali podpisy pod Chartu, je někde schovávali, takže ředitel školy asi tehdy vůbec nevěděl, že jsem ji podepsala. Teprve v okamžiku, kdy už jsem učila, za mnou přijel inspektor z Hradce Králové. Pohrozil, že když zase nepůjdu volit, budu muset odejít ze školství. Ještě předtím mně estébáci při výslechu řekli, jestli neodvolám podpis pod Chartou, tak to řeknou řediteli školy. Druhý den jsem přišla do školy a řediteli to řekla sama. Když umřel Pavel Wonka, dala jsem sama výpověď. Bohužel jsem neměla ponětí o zákoníku práce a myslela jsem si, že mě tam nechají do konce školního roku. To jsem se ale přepočítala. Ředitel mi předložil dohodu o okamžitém ukončení pracovního poměru.
Pronesla jste řeč na pohřbu Pavla Wonky, který zahynul v komunistickém vězení. Co následovalo?
Bylo to v roce 1988. V té době jsem už byla vyhozena ze školství a nemohla jsem najít práci. Když jste za socialismu neměl v občanském průkazu razítko o zaměstnání, hrozilo stíhání za příživnictví a nebyl nárok na přídavky na děti vázané na výplatu. To jsem pak jednou seděla u Labe, brečela jsem a říkala jsem si, že půjdu na psychiatrii. Pak mě zachránil jeden bratr z našeho evangelického sboru, který mi sdělil, že u nich v podhůří potřebují někoho na mytí nádobí. Moc jsem tomu nevěřila, protože jsem měla zkušenost, že mě jeden den chtěli a druhý den už ne. Dopadlo to dobře, v cukrářské výrobě jsem myla nádobí a pomáhala v provozu. Byla jsem ale dost nešikovná a pomalá.
Měla jste první dítě a prý vás policie vyslýchala i v šestinedělí. Je to pravda?
To bylo skutečně nechutné. Byla ale i chyba, že jsem nebyla vybavena po právní stránce, nevěděla jsem, co si policie smí nebo nesmí dovolit. Měla jsem také obavy, že mi doma dali štěnice, aby mě mohli odposlouchávat. Když bylo večer ticho, slyšela jsem nějaké pípání.
Co po vás chtěla StB? Nenutila vás ke spolupráci?
Zkoušeli jen, abych odvolala podpis pod Chartou 77. Při prvním výslechu jsem se s nimi snažila mluvit, později jsem spíše mlčela. Zažila jsem taky historku, že ke mně domů přišel takový bodrý pán s nějakým mladším kolegou a říkal, že je z Brna. Já jsem tam studovala, tak jim říkám, ať jdou dál. A oni to byli estébáci. Vstoupili do kuchyně, vyndali psací stroj a začal výslech.
Bylo pro vás samozřejmé postavit se tehdejšímu režimu s rizikem nepříjemných následků? Měla jste strach?
Nedefinovala bych to jako strach. Je ale pravda, že když jsem dostala před revolucí předvolání k výslechu do Hradce Králové k nějakému estébákovi, který byl údajně ostrý, obavy jsem měla. Nemůžu ale říct, že bych z toho výslechu měla vyloženě strach. Jediný, který jsem měla, byl, abych se nedostala do vězení, protože jsem měla děti. Myslím si ale, že by mě nezavřeli, protože dobře věděli, jaké by to bylo sousto pro Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, že zavřeli samoživitelku, která má dvě malé děti.
Jak na vás lidé v malém Vrchlabí pohlíželi? Vyhýbali se vám nebo se k vám hlásili?
Nejhorší pocit byla ta jinakost. Nikdo vás nepodpořil, spíše naopak. Na druhou stranu si myslím, že ve Vrchlabí většinou lidi nevěděli, že mám nějaké problémy. Ti, kteří to věděli, mně říkali, že jsem blbá a že stejně nic nezměním.
Uvažovala jste někdy o emigraci?
Tak to nikdy. Jednou jsem se stěhovala z baráku kousek do jiného baráku a byl to pro mě docela otřes. Emigraci si vůbec nedokáži představit. Emigrantů mně bylo strašně líto, protože tam zůstali cizinci. Domov je pro mě důležitý, vážím si ho a dává mi sílu. Proto mám pochopení pro sudetské Němce, kteří tady byli zakořenění, a pak museli najednou odejít.
Vrátil bych se teď ještě k Pavlu Wonkovi, kterého jste znala osobně. Jaký byl člověk? Jak jste ho tenkrát vnímala?
Když jsem ho poznala, byl pro mě zjevením. Šel sám proti zdi, on kontra režim, strana, StB. Vůbec jsem nechápala, kde bere tu sílu. Byl navíc velmi inteligentní, všechno nám vysvětloval. Byl to ojedinělý člověk a velmi jsem ho v tomto ohledu oceňovala. Na druhou stranu byl ale trochu konfliktní, žádným střetům a sporům se nevyhýbal.
Nedávný dokument Libuše Rudinské Pavel Wonka se zavazuje vzbudil rozporuplné reakce. Jak ho vidíte vy?
Na ten film jsem se musela podívat dvakrát, abych pochopila linii toho dokumentu. My, kteří jsme Wonku znali, jsme to vnímali jinak, než ti, co ho nezažili. To není ani tak film o Pavlu Wonkovi, jako člověku, ale spíše je zaměřený pouze na to, že se zavazuje, na tuto linii jeho života.
Kdy jste zase mohla učit němčinu na gymnáziu ve Vrchlabí?
Bylo to po revoluci v září v roce 1990. Tam jsem byla řadu let a pak až do důchodu jsem dělala pěstounku na plný úvazek.
Litovala jste někdy něčeho, co jste v komunistické době udělala?
To ani ne a když už, tak to byly spíše osobní věci.
Co vám před revolucí dělalo radost?
Když jsme si s kamarády jezdili k Václavu Havlovi půjčovat knížky. Byla potřeba se sdružovat. Když to bylo navíc spojené s kulturou, které bylo tehdy zoufale málo, tak to bylo úžasné.
Vzpomínáte si na svou reakci, když se na scéně objevily seznamy agentů StB?
Přiznám se, že mě to moc nezajímalo. Nikdy jsem nepátrala po donašečích, kteří určitě byli. Co s těmi informacemi. Mně osobně nejvíce vadilo, že mi sebrali pas, to jsem se cítila hodně ponížená.
Co říkáte na to, že spousta lidí stále vzpomíná nostalgicky na minulou dobu?
Nechávám to bez komentáře. Bylo naprosto nereálné, aby si jedna země zachovala socialistický režim, když všechno kolem padalo. Byl to dějinný pohyb.
Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz